První známí čistokrevní výmarští ohaři byli
odchování velkovévodou Karlem Augustem z Výmaru koncem 18. století. Jeho chovná
smečka a odchovy byly přísně chráněné a vlastnit tyto psy mohli jen členové
jeho rodiny nebo přísně vybraní příslušníci aristokracie. Nikdo je však nesměl
mít jen jako domácího mazlíčka nebo rodinného společníka.
To je důležité hledisko, které musí vzít v potaz
každý, kdo uvažuje o koupi výmarského ohaře.
V roce 1935 sestavily německý a rakouský klub
oficiální plemenný standard výmarského ohaře.
V roce 1924 bylo na výstavě v Olomouci
předvedeno již 6 výmarských ohařů. V roce 1926 byly zapsány první dva vrhy
výmarský ohařů ChS z Baltu.
Krevní linie – historie
V roce 1937 se výmarští ohaři chovali ve třech
samostatných krevních liniích. Jednou z nich je linie našich domácích psů vedená
od r. 1922 a pokračující psem Adarem z Domašovských lesů. Psi této linie
podávali nejlepší výkony při práci v lese, v poli byli poněkud pomalejší a
hledání měli kratší. Po roce 1945 byl jedním z prvních chovatelů VO v obnoveném
Československu pan Kolman Slimák a MUDr. Jan Fiala, který také patří mezi zakladatele
chovatelského klubu. V roce 1952 na svodu psů VOK v Praze vytyčil R. Knoll jako
hlavní bod chovatelského úsilí založení spolku a zajištění dovozu kvalitních
zvířat. Důraz kladl i na absolvování všech kynologických podniků. V roce 1954
Koloman Slimák dovezl z Rakouska výměnou za Maďarské ohaře od předsedy klubu
výmarů v Rakousku psa Murkla v.d. Alten Eiche a fenku Moniku v.d. Haraska.
Tento pár je možné považovat za poválečné
zakladatele chovu výmarský ohařů u nás. Zájem o plemeno rostl. Při klubu chovatelů
krátkosrstých ohařů byla pro výmary založena samostatná sekce. Začalo se s
registrací výmarských ohařů a brzy se podařilo podchytit asi 150 majitelů.
Poradcem chovu pro Čechy a Moravu byl MUDr. Fiala. V roce 1961 bylo v české
plemenné knize zapsáno 39 štěňat ze 7 vrhů.
Chov na území České republiky
Psi velmi podobní výmarskému ohaři, a dost
nepochybně tedy i předchůdci výmarských ohařů byli chováni Auersperky v 17.
století ve Vlašimi, Žlebech a Nasavrkách. Údajně vzešli z albínů a z křížení
pointrů a také místních krátkosrstých ohařů. To uvádí mimo jiné Václav Fuks na
přelomu 19. a 20. století. Že existovali již v 17. století psi tohoto typu,
avšak rozhodně ještě nebyli chováni čistokrevně, jak je psáno výše, je zřejmé.
Ovšem je také pravda, že následující dvě století o těchto psech na našem území
není ani zmínka.
Další záznamy o vlastnění výmarů na území dnešní
České republiky pocházejí až z roku 1910 a vlastnila je výhradně nečeská
šlechta.
K prvním zápisům do plemenné knihy, vedené Karlem
Podhájským, došlo až v roce 1923, přičemž byli zapsáni jako první výmaři dva
„čeští“ a dva importy. Již v roce 1924 bylo na výstavě psů v Olomouci vystaveno
6 výmarských ohařů. Zmiňované importy dovezl Richard Tománek z Lübecku a
jednalo se o psa Arga von Rundhof a fenu Gerdu von Berchtoldsburg–Schleisingen.
Na tomto páru R. Tománek založil chov a odchovával výmarské ohaře „z Baltu“.
První dva vrhy v této chovatelské stanici se narodily v roce 1926.
R. Tománek je považován za zakladatele chovu
výmaráků u nás, třebaže ve stejném období se výmarských ohařů objevilo více,
např. pes pana Blažeje, kterého dostal od hraběnky Kinské. V roce 1926 se také
narodila štěňata výmaráků v chovatelské stanici „Bělá“ v Brně u K. Matějů.
Na konci 30. let 20. století byli výmarští ohaři
chováni ve třech samostatných krevních liniích. Z českých známých chovatelů
výmarských ohařů kolem poloviny 20. století je třeba jmenovat zakladatele
českého klubu MUDr. Jana Fialu a Kolomana Slimáka ze Slovenska (ch. s. z
Povážia). Významným chovatelem dlouhosrsté varianty byl Stanislav Kulanda (ch.
s. „z Vlčavských břehů“). Zejména v 50. letech 20. století došlo k mnoha
importům.
V 60. letech 20. století početně výrazně
převyšovali krátkosrstí výmarští ohaři, ale bylo i 10 chovných hrubosrstých a
jen jediný dlouhosrstý jedinec. Zpočátku se u nás sdružovali chovatelé
výmarských ohařů v klubu krátkosrstých ohařů. Až v roce 1966 byl v Praze
založen přímo Klub chovatelů výmarských ohařů. Velké diskuse byly vedeny o tom,
zda chov zaměřit jen na krátkosrsté výmarské ohaře, nebo chovat i hrubosrstou a
dlouhosrstou formu. Nakonec bylo rozhodnuto, že se zachovají všechny 3 varianty
a budou se chovat odděleně, třebaže nejsou uznány FCI.
Výmarský ohař modrý – historie
Modré výmarské ohaře, jak je známe dnes ve
Spojených státech, lze vysledovat zpět k jednomu psovi, Cäsaru von
Gaibergovi („Tell“), dovezenému z Německa v roce 1949. Tell byl jedním z
prvních výmarských ohařů, kteří byli dovezeni do USA po 2. světové válce.
Standardní výmarský ohař z roku 1944 obsahoval modrý
gen, ale Tellova barva byla stále kontroverzní. Tellův příjezd vyvolal
okamžitou kontroverzi ohledně jeho tmavé barvy srsti, i když Standard z
roku 1944, napsaný před Tellovým příchodem do Ameriky v roce 1949, konkrétně
obsahuje modrou barvu v popisu „General Appearance“: „Color Grey (Silver,
Bright, Dark, Yellow); Tmavě šedá může být popelavá nebo modrá."
Skutečnost, že v následujícím roce provedl Klub
výmarských ohařů poměrně intenzivní rozhovor týkající se Tella, naznačuje, že
ohledně tohoto psa, který Jack Denton Scott nazval „černou hrozbou“, existovaly
vážné obavy a velké kontroverze. Tento rozhovor je zdokumentován
v zápisu ze zasedání rady guvernérů Klubu výmarských ohařů Ameriky, 8.
března 1950, kde se WCA pokusila vypořádat se s obviněním, že Tell nebyl
čistokrevný výmarský ohař.
V tomto rozhovoru kapitán Harry J. Holt,
Američan, který Tell koupil a dovezl do Spojených států, tvrdil, že Tellova
barva srsti nebyla vnímána jako odchylná a Němci ji označovali jako „myší
šedou“.
Později téhož roku, po prozkoumání jeho německých
dokladů AKC a po získání 10 nezbytných výstavních bodů, byl Tell v září
1950 zapsán do plemenné knihy AKC a jako takový byl AKC uznán jako čistokrevný
výmarský ohař.
Jak se modrý gen dostal do výmarských ohařů?
Zdá se, že jádro „modré barvy“ spočívá v tom,
zda Caesar von Gaiberg, předek modrého výmarského ohaře, byl nebo
nebyl kříženec. Existují tři základní teorie o tom, jak modrý gen u Výmarského
ohaře vznikl: „Teorie dobrmanského křížení“, „Teorie vždy existovala modrá“ a
„Teorie genetické mutace“
Teorie genetické mutace
Renomovaný chovatel Homer Carr ve svém
článku o modrém výmarském ohaře naznačuje, že modrá barva je pouze výsledkem
genetické mutace. Uvádí: „Pokud je známo, tato modrá mutace se za
poslední čtvrtstoletí vyskytla pouze dvakrát, v obou případech v Evropě. V
Rakousku se ve 40. letech minulého století objevilo jediné modré štěně ve vrhu
stříbrošedých rodičů, který vlastnil Robert Pattay, bývalý prezident rakouského
klubu výmarských ohařů."
Druhým je Cäsar von Gaiberg. „Míra přirozených mutací je od 10-4 (jedna z deseti tisíc) do 10-8
(jedna ze sta milionů)“. Jinými
slovy, jsou vzácné.
Nicméně, bez ohledu na to, jak vzácné, se
vyskytují natolik, že dnes máme přes 150 různých plemen psů. Zakladatelé
každého z těchto plemen využili mutace tím, že je rozmnožili, aby vytvořili
požadovaný typ psa, od čivavy po německou dogu a vše mezi tím. V rámci mnoha
těchto různých plemen máme také odrůdy způsobené stejnými silami přirozené
mutace. Je jistě možné, že modrý výmarský ohař je plemeno způsobené
mutací.
Teorie „modrá“
vždy existovala
Přesto mnozí tvrdili, že modré
zbarvení bylo v Německu vždy přítomné a že budoucí problémy, kterým čelí ve
Spojených státech s Caesarem von Gaibergem, byly založeny na sémantických
rozdílech.
Víme, že z genetického hlediska je
barva, kterou chápeme jako „stříbrná“ nebo „šedá“, ve skutečnosti zředěná hnědá; zatímco
čistě z barevného hlediska lze tvrdit, že výmarský ohař „modrý“ je to, co by
většina nazvala „šedá“. S odstíny modré, které mohou být také světlé, že
vypadají stříbrně, je zcela možné, že světle modrá nebo velmi zředěná modrá se
může jevit jako šedá.
Teorie dobrmanského křížení
Vzhledem k tomu, že existují černí
dobrmani, je jistě možné, že dominantní černou barvu mohl zdědit Tell, spolu se
zředěným faktorem z dobrmana i výmarského ohaře, čímž vznikla modrá barva.
Standard dobrmana vyžaduje tmavé oči. Paul Barry, prezident WCA v roce 1950,
„považoval Tellovy oči za tmavší než průměr, ale ne tak tmavé jako některé,
které viděl. Všiml si, že Tellovy oči se rozšířily do neobvyklé míry, což
vyvolalo dojem, že jeho oči jsou tmavší, než ve skutečnosti byly“.
Pokud jde o krátké uši, přirozené
ucho dobrmana je kratší než ucho výmarského ohaře; je však dobře
přijímáno, že výmarský ohař byl ve svém vývoji křížen s ohaři, což mohlo také
vysvětlovat kratší ucho. Někdo může namítnout, že znaky dobrmana, které
příležitostně vidíme na některých dnešních Výmarských ohařích, pocházejí z
údajného křížení dobrmana, které dalo Caesara, ale tento argument lze snadno
vyvrátit. Znaky dobrmana s největší pravděpodobností pocházejí z krve honičů
používané při vývoji plemene.
Elizabeth Woodová tvrdí, že teorie křížení dobrmana je nejen nepodložená, ale
také „geneticky nesprávná“, protože pokud by Tell byl kříženec dobrmana, nesl
by recesivní gen „at“, který způsobuje tříslové znaky, a to by znamenalo, že
„jeho linie (odchovaní potomci) by vykazovali mnohem vyšší než průměrný výskyt
tříslových bodů." Tell ve skutečnosti produkoval dobře; mnoho z jeho
potomků bylo šampionů a on byl špičkovým plemeníkem. Je těžké uvěřit, že by
kříženec tak dobře produkoval, zvláště když předával lovecké vlastnosti, pro
které byl tak známý.
Závěr
Modrý Výmarský
ohař má minimálně jeden ze svých dvou genů právě modrý, a proto může dále
produkovat modrou barvu. Modrá je dominantní a pokud pes zdědil modrý gen, bude
modrý. Šedé štěně, které pochází z modrých rodičů, nezdědilo modrý gen, proto
je šedé a nikdy nebude produkovat modré potomky (pokud nebude zkřížený s modrým
výmarským ohařem). Pokud bude nakrytý modrý výmarský ohař s šedým, nikdy
nevznikne směs nebo mix barev u jednoho štěněte. Modré štěně pak nese geny
modré i šedé barvy.
Bohužel – pro evropského chovatele, byli první jedinci s
tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do
Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a
velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení nebo také jako
pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American kennel
club) jako čistokrevný jedinec VOK a získával mnoho nejvyšších výstavních
ocenění.
Modrá barva není uznanou barvou FCI.
